Evropa
Rozloha | 10 180 000 km² |
Počet obyvatel | asi 718 000 000 (2009) |
Hustota zalidnění | asi 72 obyvatel/km² |
Politické rozdělení | 46 nezávislých států |
Evropa je území brané buďto jako jeden ze sedmi světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus).
Jde o druhý nejmenší světadíl mající rozlohu asi 10 180 000 km² (asi 7 % zemského povrchu), který je však zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km²), takže asi 718 000 000 obyvatel Evropy představuje asi 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009).
Evropa je kolébkou tzv. západní civilizace. Evropské národy hrály dominantní roli ve světovém dění cca od 16. století až po počátek století 20., ve kterém byly zatlačeny do pozadí Spojenými státy americkými. Důvodem byla zejména politická a národnostní roztříštěnost Evropy, na jejímž území se odehrály hlavní boje obou světových válek a kterou po té druhé na čtyřicet let rozdělila železná opona.
I v současné době politická a jazyková roztříštěnost komplikují integraci Evropy, a to i u zemí, které jsou součástí Evropské unie. Mluví se zde 218 různými jazyky[1] z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech a existují zde oblasti, které jsou zdrojem závažných národnostních konfliktů (zejména Balkán a země bývalého Sovětského svazu).
Obsah[skrýt] |
Dějiny
Starověk
Evropa má po dlouhou dobu velký kulturní a politický vliv, už od doby bronzové. První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy: minojská (−3000/−1450) a mykénská kultura (−2000/−1200).
Na jejich troskách se postupně rozvíjela v řeckých městských státech od roku −800 a později v Římě (tradiční letopočet založení −753) antická civilizace. Řeckou kulturu charakterizovaly např. od roku −774 olympijské hry a řecká filosofie. Vrcholem řecké antiky byla vláda Alexandra Velikého (−336/−323). Vrcholem římské antiky bylo Římské císařství, založené Augustem (−27/14). V době Římského císařství vzniklo také křesťanství. Římská říše zanikla roku 476 a s ní i antická civilizace.
Středověk
Na troskách antické civilizace, z níž převzala především řeckou filosofii, římské právo a křesťanství, se začala postupně vyvíjet naše současná západní civilizace, živořící prvních 1000 let na periferii. Zpočátku byly vedle zbytkové Východořímské později Byzantské říše zakládány krátkodobé barbarské státy: Franská říše v 5. století, anglosaské státy v Anglii v 5.–6. století nebo Dánsko roku 800. Po přistěhování Slovanů do střední a jihovýchodní Evropy vznikaly i slovanské státy: Bulharská říše v 7. století, Velkomoravská říše roku 830, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko a český stát v 9. století a Polsko roku 960.
Rozmach křesťanské církve, zděděné po antice, je charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Dočasný propad raně středověké Evropy byl způsoben pronikáním cizorodých prvků: Arabů na Pyrenejský poloostrov od roku 711 a Maďarů do uherských nížin v 9. století, kde se ovšem udrželi a stali se nedílnou součástí evropské civilizace především díky včasnému přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický, hospodářský a kulturní vzestup, který Evropě přinesl nakonec 400 let trvající vládu nad planetou.
Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno.
Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko.
Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 1772–1795, a kalmarská v letech 1397–1523.
Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši.
Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří.
Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 1519–1522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance.
Novověk
Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko.
Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565–1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království.
Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii.
Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva.
Po francouzské revoluci 1789–1794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády.
Moderní dějiny
Po 1. světové válce 1914–1918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa, Rakousko-Uherska a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením bolševických republik, vzniklých v důsledku bolševické revoluce v Rusku. 1. světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou.
Po druhé světové válce 1939–1945, která definitivně zničila evropskou moc, během studené války 1946–1989 byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: východní blok ve východní Evropě, ovládaný SSSR, a na demokratické země v západní Evropě. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii.
Velmi významným procesem je v moderní Evropě integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948, a dále vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a finální Evropské unie 1993. Integrovaná Evropa měla původně vytvořit znovu evropské mocenské centrum, ale zatím je vývoj toho dalek.
Klíčový se stal rok 1989, kdy došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno i roku 1990 sjednotit Německo. Naopak se roku 1991 rozpadl SSSR, na jehož území proběhly následné konflikty. Ve stejném roce se rozpadla i komunistická Jugoslávie a následní konflikty opět přinesly válku do Evropy. Rozpadem obou států vznikly státy následnické: Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a později Srbsko a Černá Hora. Roku 1993 se rozpadlo Československo na Českou republiku a Slovensko bez konfliktů.
Geografie
Hranice mezi Evropou a Asií
Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče.
Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě.
Rozšířená a na českých školách vyučovaná[2][3] verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře.[4]
Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu.[5][6]
Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, kupodivu zřejmě nelze přičítat sovětské propagandě, ale geografům z USA.[5][6]
Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu.[5] Pouze v tomto případě by evropskými zeměmi byly i zakavkazské státy Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán.
Poloha, rozloha a vodorovná členitost
Název světadílu je odvozen od akkadského slova „ereb“ = západ Slunce. Tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa.
Krajní body na pevnině jsou:
- na severu mys Nordkinn (71°08' s.š.)
- na jihu mys Punta Marroqui (35°59' s.š.)
- na západě mys Cabo da Roca (9°29' z.d.)
- na východě východní úpatí Polárního Uralu (67°20' v.d.) (pro srovnání: tento poledník prochází např. i Afghánistánem)
Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou:
- na severu mys Fligeli v Zemi Františka Josefa (81°51' s.š.)
- na jihu ostrov Gavdhos u Kréty (34°48' s.š.)
- na západě Faj Grande na Azorách (přes 30° z.d.)
- na východě východní úpatí Polárního Uralu (67°20' v.d.)
Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km², tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl[7] po Austrálii a Oceánii.
Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym.
Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjælland a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos.