Jdi na obsah Jdi na menu
 


Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Česka.
Satelitní pohled na Česko v srpnu 2003, část ze snímku NASA, program NASA's Visible Earth [12].
Topografie Česka.
Typická polní krajina v Česku

Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.

Zeměpisné rekordy Česka: nejníže položené místo je Labe na odtoku ze země u Hřenska, 115 m n. m. Nejvýše položené místo je Sněžka, 1602 m n. m, byť nejvýše položeným (umělým) bodem je vrchol televizního vysílače na Pradědu, 1654 m n. m.

Podrobnější informace naleznete v článku Geomorfologické členění ČR.

Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy).

Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m.

Vodstvo

Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).

Klima

Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách a na Moravě, ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf.

Chráněná území

Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky.

Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země.

Geologie

Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy.

Obyvatelstvo

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Česka.
Vývoj populace v Českých zemích (ČSÚ, Praha)
Rok Celkem Změna Rok Celkem Změna
1857 7 016 531 - 1950 8 896 133 -16,7 %
1869 7 617 230 +8,6 % 1961 9 571 531 +7,6 %
1880 8 222 013 +7,9 % 1970 9 807 697 +2,5 %
1890 8 665 421 +5,4 % 1980 10 291 927 +4,9 %
1900 9 372 214 +8,2 % 1991 10 302 215 +0,1 %
1910 10 078 637 +7,5 % 2001 10 230 060 -0,7 %
1921 10 009 587 -0,7 % 2008 10 467 542 +2,3 %
1930 10 674 386 +6,6 % 2009 10 501 197 +0,3 %

Celkový přírůstek obyvatelstva se pohybuje okolo nuly (-0,08 v roce 2003 a +0,9 % v roce 2004 dle odhadů ČSÚ), přičemž přirozený přírůstek je od roku 1994 záporný. V letech 1995-2002 celkový počet obyvatel mírně klesal, od roku 2003 opět roste díky sílící imigraci ze zahraničí. Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 72 let u mužů a 79 let u žen (odhad 2004). Ve městech žije celkem 71 % populace.

V posledním sčítání lidu v roce 2001 se 90,4 % obyvatel Česka hlásilo k české národnosti, která je tak dominantní národností v Česku a zcela převažuje ve všech okresech Česka. V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost, podle závěrů Českého statistického úřadu do určité míry uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky,[13] rozložila na českou, moravskou a slezskou.[14] V roce 2001 se 3,7 % obyvatel Česka přihlásilo k moravské národnosti a 0,1 % ke slezské národnosti, které rovněž hovoří česky.[15] Příbuznými jazyky rovněž patřícím do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny hovoří i dvě nejvýznamnější národnostní menšiny, Slováci (1,9 %) a Poláci (0,5 %).

Další národnostní menšinou v pořadí byli v roce 2001 Němci (0,4 %). V Česku dále žijí národnostní menšiny Romů, Maďarů, Ukrajinců, Vietnamců, Rusů, Bulharů, Srbů a dalších. Celkově žije v Česku asi 3,5 % cizinců, nejvíce přistěhovalců přichází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.

Největší česká města podle počtu obyvatel


město    populace kraj

1. Praha 1 285 995 Hl. m. Praha
2. Brno 405 337 Jihomoravský
3. Ostrava 314 666 Moravskoslezský
4. Plzeň 173 932 Plzeňský
5. Liberec 105 240 Liberecký
6. Olomouc 102 112 Olomoucký
7. Ústí nad Labem 98 862 Ústecký
8. Hradec Králové 95 890 Královéhradecký
9. České Budějovice 95 709 Jihočeský
10. Pardubice 90 765 Pardubický
11. Havířov 83 180 Moravskoslezský
12. Zlín 77 288 Zlínský
13. Kladno 71 654 Středočeský
14. Most 67 216 Ústecký

Náboženství

Svatý Václav, hlavní patron české země.
(Jezdecká socha
J. V. Myslbeka na Václavském náměstí v Praze)

V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[16]

Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu či islámu je nepatrný.[17]

Větší podíl věřících má jižní a střední Morava, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují největší podíl nevěřících osob.

Politický systém

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém České republiky.
Mapa České republiky

Česká republika je demokratická parlamentní republika. Výkonnou moc má prezident a vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let oběma komorami Parlamentu. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády.

Parlament ČR je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát.

Strany zastoupené v parlamentu

Politické strany Ideologie Počet hlasů % Mandáty
  Občanská demokratická strana Liberální konzervatismus 1 892 475 35,38 81
  Česká strana sociálně demokratická Sociální demokracie 1 728 827 32,32 74
  Komunistická strana Čech a Moravy Komunismus 685 328 12,81 26
  Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová Křesťanská demokracie 386 706 7,23 13
  Strana Zelených Zelená politika 336 487 6,29 6
  Ostatní
-
207 429 3,88 0

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Česka, Kraje v Česku, Okres a CZ-NUTS

Územní kraje

Území České republiky se dříve dělilo na 7 krajů podle Zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů.


7 územních krajů    sídlo kraje

Středočeský kraj Praha
Jihočeský kraj České Budějovice  
Západočeský kraj Plzeň
Severočeský kraj Ústí nad Labem
Východočeský kraj Hradec Králové
Jihomoravský kraj Brno
Severomoravský kraj Ostrava

Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha.

Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (šestasedmdesátý okres Jeseník, vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů.

Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; vymezují toliko obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy.

Samosprávné kraje

Kraje České republiky

Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku.


14 samosprávných krajů    hlavní město obyvatelé
(01/2009)

hlavní město Praha (A) 1 233 211
Středočeský kraj (S) Praha 1 230 691
Jihočeský kraj (C) České Budějovice   636 328
Plzeňský kraj (P) Plzeň 569 627
Karlovarský kraj (K) Karlovy Vary 308 403
Ústecký kraj (U) Ústí nad Labem 835 891
Liberecký kraj (L) Liberec 437 325
Královéhradecký kraj (H) Hradec Králové 554 520
Pardubický kraj (E) Pardubice 515 185
Vysočina (J) Jihlava 515 411
Jihomoravský kraj (B) Brno 1 147 146
Olomoucký kraj (M) Olomouc 642 137
Zlínský kraj (Z) Zlín 591 412
Moravskoslezský kraj (T) Ostrava 1 250 255

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Obce a jejich správní obvody

V roce 1990 byl místní a městské národní výbory byly přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. [typu]“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce.

NUTS

Statistické oblasti NUTS 2
v České republice,
CZ-NUTS 2

Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3 - 7 miliónů obyvatel, nebyly v ČR zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území České republiky.

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.

Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.

Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Česka.

Hrubý domácí produkt dnes[kdy?] dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2008 byl HDP na osobu v paritě kupní síly přes 26 800 USD, což představuje 82% průměru EU. Česká ekonomika tak svou výkonností předběhla ekonomiku Portugalska v roce 2005 a nyní se velmi strmě blíží úrovni Řecka, Kypru nebo Španělska. Velmi důležitý je ale také fakt, že jako člen Světové banky (WB) již Česká republika není „rozvojovou zemí“, ale stabilně se zařadila mezi třicítku nejvyspělejších států, tzv. „plátců“, ti z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Z těch jsou pak dotovány projekty či půjčky rozvojovým zemím světa.

Česká ekonomika se v roce 2009 nacházela ve fází hospodářské recese [zdroj?] , která pomalu přechází v hospodářskou krizi[zdroj?]. Rapidně[zdroj?] se zvyšovala nezaměstnanost, mnoho[kdo?] podniků omezovalo výrobu, popřípadě se dostávali do existenčních problémů.[zdroj?]Nejvíce postižen byl automobilový průmysl a jeho subdodavatelé. Propad ekonomiky se očekává[kdo?] v rozmezí 3-4% HDP.[zdroj?] Krizi prohluboval fakt, že firmy, které měli finanční problémy, se přesto byli utrácet a tím spirálu ekonomického útlumu prohlubovali. Oživení ekonomiky lze očekávat[kdo?] nejdříve koncem roku 2009, ale pravděpodobněji až počátkem roku 2010.[zdroj?]

Těžba

Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín nebo stavební hmoty a uran. V malém rozsahu se těží ropa a zemní plyn a další suroviny.

Zemědělství

Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů).

Průmysl

Základem energetiky jsou uhelné a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví.

Služby

Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod České republiky po mnoha letech pasivní bilance vykázal v roce 2005 přebytek. Tahounem vývozu je automobilový průmysl.

Doprava

Česko má hustou dopravní síť. Úmrtnost na českých silnicích, přestože intenzita dopravy je nižší, byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu. V roce 2004 zemřelo na silnicích 1 215 lidí.

Kultura

Odkazy

Wikitravel.png
Cestovní příručka v angličtině na Wikitravel:
Flag of the Czech Republic.svg Související články obsahuje
Portál Česko

Reference

  1. http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_lide
  2. Počet obyv. v ČR ke 30. září 2009 ČSÚ
  3. http://www.nato.int/docu/basics.htm
  4. http://europa.eu/abc/governments/index_en.htm
  5. 100/1945 Sb. Dekret presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků
  6. 102/1945 Sb. Dekret presidenta republiky o znárodnění akciových bank
  7. 103/1945 Sb. Dekret presidenta republiky o znárodnění soukromých pojišťoven
  8. Název Česká republika byl zaveden ústavním zákonem č. 53/1990 Sb. od 6. března 1990; 29. března 1990 se název federace změnil na Československá federativní republika a 23. dubna 1990 byl upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.
  9. Ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. s účinností od 13. března 1990. Zákon definuje českou hymnu, malý a velký státní znak a státní vlajku.
  10. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/173669-lichtenstejnsko-po-16-letech-uzna-ceskou-republiku.html
  11. Vztahy mezi Českou republikou a Knížectvím Lichtenštejnsko - informace na webu Ministerstva zahraničních věcí České republiky
  12. [1]
  13. Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  14. Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  15. Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  16. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf
  17. http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/CZ0000